Ukazatel znovu mířil na západ.
Tentokrát cestovatel čekal. Za soumraku se kartograf vrátil s klíčem na matice. Když mu cestovatel ukázal obě poloviny mapy Morrowknotu, zastavil se pod sloupkem.
„Strážce hodin ví, kdo zakreslil severní cestu,“ řekl.
Do rána cestovatel našel jeho dílnu. Byla tam žena jménem Mara a držela fialovou šupinu. Něco ji nechalo pod jejími dveřmi poté, co zaklepalo na okno v patře.
Strážce hodin položil na pracovní stůl dopis. Voskovou pečeť označovala dvě složená křídla.
Mara poznala rukopis zeměměřiče, jehož atlas opravovala.
„Severní most je dokončený,“ četla. „Quilvaren přinese zprávu. Nechte si od něj ukázat, co mapa vynechává.“
Po střeše zaskřípaly drápy.
Na nádvoří přistál okřídlený tvor a sehnul se pod prádelní šňůrou. Fialové šupiny sledovaly jeho zakřivený krk a jejich světlé okraje zachycovaly ranní světlo. Malá mezera pod hrdlem odpovídala šupině, kterou Mara držela v ruce.
„Quilvarene?“ zeptala se.
Kývl směrem k dopisu.
„Přenášel jsem jeho poznámky přes řeku, když stavěli most. Čeká na vzdáleném břehu.“
„Můžeš nás tam vzít?“
„Až k jeho táboru.“
Vyrazili příští ráno. Při průchodu Morrowknotem červená žíla ustoupila fialovému kameni. Za přístřeškem je Quilvaren vedl na sever a u rozbitých schodů se zastavoval, aby našel pevnou oporu.
Za soumraku došli k mostu.
Na druhé straně vody visela nad vyhaslým ohništěm konvice. Vedle stála prázdná židle.
Mara zavolala zeměměřičovo jméno.
Žádná odpověď.
Cestovatel si všiml vzkazu přibitého k prvnímu sloupku.
„Nepřecházejte, až se rozsvítí lampy.“
Vedle židle se objevilo světlo. Pak další mezi kameny, vedoucí pryč od cesty.
Quilvaren roztáhl jedno křídlo přes most.
„Když jsem odcházel, žádné lampy neměl.“
Na druhé straně vody se židle se skřípěním posunula dozadu.