Zvon se ozval ještě jednou, když Mara následovala Bridovara čtvrtými dveřmi.
Na úpatí klesající cesty držel šedý kůň v zubech provaz od zvonu. Jeho hříva měla rudou barvu tlumeně žhnoucích uhlíků. Železný obojek se v mělkých vlnách stáčel ven a malý mosazný štítek pod ním nesl jméno: Bellmantle.
Pustil provaz a vstoupil jim do cesty.
Za ním pokrývala cestu voda. Odrážely se v ní lampy, jejich odrazy se však nakláněly proti proudu.
Mara otevřela spojenou mapu. Její severní čára vedla přímo zatopeným místem.
Bellmantle přejel kopytem po kameni. Pod nánosem bahna ležela druhá čára, která se stáčela k úzké římse. Vedle ní někdo vyryl známou zeměměřičovu značku.
„Mapa ukazuje cestu,“ řekla Mara. „Ne vodu.“
Kůň znovu uchopil provaz. Tentokrát jej držel napnutý. Někde za stěnou se pohnulo protizávaží. Řada železných uzávěrů se zvedla a nechala vodu odtéct do nižšího kanálu.
Zvon byl varováním. Čekal, až se zastaví.
Bellmantle držel provaz napnutý, zatímco Mara a cestovatel přecházeli. Bridovar šel za nimi a jeho lucerna se kývala nad mokrými kameny. Šedý kůň pustil provaz teprve tehdy, když dorazili na protější podestu.
Za nimi se voda pomalu vracela na cestu.
Mara se otočila, aby mu poděkovala. Díval se na výklenek vedle jejího ramene.
Uvnitř stála plechová krabička, suchá nad hladinou. Zvedla víčko. Nebyla v ní mapa, jen složený útržek popsaný zeměměřičovou rukou.
Je-li židle obsazená, nevracejte se po mostě.
Odněkud shora se ozvalo skřípění dřeva o kámen.
Bellmantle zvedl hlavu s červenou hřívou. Druhý zvon, dál v průchodu, začal zvonit.