Quilvarenovo křídlo zůstalo natažené přes most.
Druhé světlo se pohybovalo mezi kameny. První zůstávalo vedle prázdné židle. Pak se židle znovu se skřípěním posunula dozadu.
Mara rozložila dopis zapečetěný křídly. Pod zeměměřičovým varováním se objevila nová řádka, vtlačená do papíru bez inkoustu: Cesta vede dole.
Pod mostem měsíční světlo zachytilo úzkou stezku vytesanou do říčního břehu. U vstupu stál černý kůň s volnými otěžemi a lucernou připevněnou k sedlu. Značky pod jeho kopyty pokračovaly na sever pod obloukem.
„Bridovar,“ řekla Mara. Zeměměřičův atlas uváděl to jméno u tras, které se daly přejít jednou, ale podruhé už je nikdo nenašel stejně.
Kůň zvedl hlavu. Široký kožený uzel na jeho hrudi držel mosazný disk se stejnými dvěma křídly jako dopis.
Quilvaren sklopil křídlo a jedním drápem ukázal k říčnímu břehu.
Sestoupili za Bridovarem.
Pod obloukem se z lamp staly odrazy bez plamenů. Každý označoval zapečetěné dveře očíslované zeměměřičovou rukou. Bridovar prošel kolem tří. U čtvrtých jednou udeřil do země.
Mosazný disk se otevřel podél skrytého spoje. Uvnitř byl úzký proužek mapy. Mara jej přiložila k oběma polovinám Morrowknotu. Severní cesta se konečně spojila a pokračovala přes zapečetěný vchod.
Za nimi židle zaskřípala potřetí.
Na druhé straně vody teď někdo seděl u vyhaslého ohniště. Postava zvedla ruku a ukázala na Bridovara.
Mara přitiskla dlaň ke čtvrtým dveřím. Kamenem proudil teplý vzduch.
Bridovar vykročil. Dveře se otevřely jen na šířku jeho ramen a odhalily klesající cestu a řadu nezapálených lamp.
První lampa vzplála.
Hluboko dole něco odpovědělo zazvoněním.